Novinky:
9.1.2010 - Vkládám sem dva texty, první z nich se zabývá v podtatě mým přístupem k malbě, a tím co tím sleduji. Ve druhém postupně rozebírám téma, které bych chtěl v brzké době realizovat. Je to téma sídliště a jeho sociálního fenoménu, účinku, tvorby stop a jeho vlivu na formování každého, kdo v něm chvíli žil.

Krkonošský postmediální výtah aneb zachycení sebe sama a samostudium svých pocitů, pohnutek a pudů

Je čas, kdy nám venku padá sníh, zima leze za nehty. My máme hodně času, protože se blíží konec roku a nastává čas bilancování. Nezbývá než začít vzletnou úvahou, která nás dovede k cíli ať již bude jakýkoli. V době, která svým charakterem již není postmoderní ale postupně postmediální, alespoň tak se nám to odsud jeví, protože není možné se bránit vlivům nejrůznějších médií a to i u nás na horách, která chtě nechtě na každého působí a ovlivňují jeho pohled na svět (už asi sto let). Je více než složité se ubránit těmto vlivů a dalo by se snad říci, že je to i zbytečné, protože takový je dnešek a je potřeba jej takovým brát. Obracet se zpět a rozpomínat se na to, jak malba, socha a ostatní tradiční média, byla krásná, před touto dobou ničenou plochostí, povrchností, krátkodobým účinkem a podobně, je bezpředmětné. Jakákoli výtvarná technika, vždy zachycovala charakter doby a pokud se dnes využívají nové technologie, tak je potřeba to přijmout, protože takový je dnešek. Můžeme tvrdit, že se jedná o dobu úpadku, ale to by se dalo v podstatě říct o každém údobí, snad vyjma antiky a renesance, kterých se prozatím takovéto tendence v myšlení nikdy nedotkly. Ale to nemůže znamenat, že to nebyla úpadková údobí. Všechno je relativní a to i pohled na cokoliv. Na druhou stranu, ale musíme vzít v úvahu to, že žádný výtvarný objekt, který v sobě nemá obsaženou myšlenku (jistě, může být i naprosto triviální, ale chtělo by to něco trochu promyšlenějšího), ať je jakkoli krásně provedený a dejme tomu vizuálně dokonalý, nemá své opodstatnění a nelze jej považovat za umělecký. Ke každému výtvoru je potřeba přistupovat obezřetně, protože je nutné klást na sebe a na svůj výtvor vysoké nároky. Je nutné nebránit se ani tomu čemu nerozumím, protože to, že něčemu nerozumím není něčí vina, ale můj nedostatek, který je potřeba eliminovat. V žádném případě se nesmíme vymlouvat na špatnou konstelaci, ale musíme danou konstelaci analyzovat a vyvozovat z ní vše možné a pro nás přínosné. Ano, jen tím se můžeme někam posunout. Dopředu, dozadu, doleva, doprava? Někam, ale určitě ne nikam.
Ale jak je to vztahu k mým obrazům? Domnívám se, že je to celkem zřejmé. Ve svých plátnech se snažím zrcadlit sám sebe a svoje bezprostřední myšlenky, ale také svoje touhy a pohnutky. Svoje ovlivnění dneškem, reklamou, obrázkovými časopisy, televizí a videoklipy. Ano je to umělý svět a moje obrazy takové také jsou. Jsou plné lascivnosti, plochosti, prvoplánové erotičnosti, "macho" pohledem na ideálno, pestrých barev a samozřejmě ne úplně dokonale provedené. Je to tak, ale takové je dnes de facto vše. Je to dnešek, dnešek takový, jak já ho vnímám, cítím a vidím. Je to okouzlení a "nekritické" vnímání. Jsem poblouzněn a povznášen. Všude pestrá světla, hudba hraje, nápisy. Všude přítomný tep, vše pulzuje a proměňuje se dopředu, dozadu. Jsme v časoprostoru (už docela dlouho) a máme příležitost jej vnímat, tak jako nikdy. Je to krása a štěstí. Úpadek? V žádném případě. Jsme na krok od rajské blaženosti. Roh hojnosti se vylil a jeho obsah se na nás valí, smáčí nám tváře, teče nám do plic a my chrčíme. Halelujáh, halelujáh, halelujáh. Mraky se zrychlují a letí po nebi, které se stává pevnou hmotou a země se propadá a sype se jako písek. Začíná lepit a vařit se, teče jak sklo a všude ty barvy. Duha? Víc než duha, i metalický, perleťový a všech šestnáct milionů vyteklejch z toneru. Je to krásný. Prostor se láme a v dálce se zvětšuje a čím dál blíž mizí. Začíná pršet. Jsou to zlatý krůpěje a pornografický výjevy jeden za druhým. Všechno možný i nemožný. Šimrá mě v zátylku. Padám a je to všude, jsem úplně promočenej, ale vůbec to nestudí, spíš hřeje, je to blažený pocit. Jsem vtažen a sražen ohromnou silou. Rozvlněná "prdel" a symbolika všeho. Pot a odlesk a sálání tepla. Naplnění. Prázdnota je přeplněna. Uniká, ale přibývá mnohem rychleji. Pohled, neunikneš.
Alias, tak to je. Přes naprostou umělost k primární pudovosti. Protože posun dopředu nás vrací zpět. Říkám to na rovinu, já to vidím. Co bych měl skrývat. Vyšší umění je až moc vysoko a ve vztahu k němu jsem krátkozraký. Je to má chyba, má veliká chyba. Rouhám se, ale já nejsem vyvolený, takže co. Zkuste se dívat, třeba to taky uvidíte. Neodvracejte svůj pohled, zadívejte se a nechte to na sebe působit. Třeba budete zhnuseni tou odporností, ale alespoň něco to ve vás vzbudí. Něco, co bude jen vaše. Váš vjem je váš a ne někoho jiného. Je to plytké, ale nadmíru náročné.

Uvnitř je vně, nahoře, vedle a kudy se tam dostat

"Za chvíli tam budu. Stojím, opřený o dveře, tašku na podlaze mezi nohama. Metro si hučí a právě jsme vyjeli z Opatova. Vínová koženka, to je symbolika. Pani si sedla, jen to zavrzalo. Krásně. Chromová madla, zářivky blikají. A už se noříme z tunelu, vjíždíme, do háje. Všechno se hrne ven. Taška mi utíká někde ve předu, Vlaju za ní. Eskalátor. A jedeme. Co tady dělá to kino, tady přece byl vždycky Remek s Gagarinem. Dopředu, Vpravo. Věžák s hodinama za zády. Ty ulice se nějak změnily. On je nějak jinej a bílej. Tenhle panelák tady před tim nebyl. A co bylo kurva politickýho na Podjavorinský, že jí museli čtyři roky po revoluci přejmenovat? Asi ňákej ruskej maršál nebo co. Taška se mi řeže do ramena, začíná pršet a já nevim. Mami. Už je skoro tma. Lampy se nerozsvítily, asi zatemnění. Najednou hluk, hlomoz, křik a sten. Už se zase valej. Jedna celistvá hmota. Lidi se z ní odštěpují jako větve stromu. Ten strom vždycky naroste, rozvětví se a rychle mizí ve vchodech do domů a ve výtazích. Nekonečný koloběh, s přestávkou mezi půlnocí a pátou. Symbol vzniku a zániku. Dav mě bere se sebou a já pluju jeho středem. Lehce si se mnou pohazuje. Taška si poletuje kdesi v tomhle plochém, ale širokém stromě z lidí. Frrrrr, to jsou moje ponožky a další. Vepřová konzerva. Mizí. Je to dar bohům těchto míst. Do třetího, já jedu víš, říká pani s jezevčíkem. Postarší muž mlčí, tváří se výhrůžně a něco cedí, mezi již prořídlými zuby. Hola hou, už jsem tady. Hrnu se ven, pes vrčí, šlápnul jsem mu na ocas. Kousnul toho pána. Na shledanou. Zvoním. Slyším kroky. Někdo bere za kliku.
Ahoj. Přišel mi otevřít můj děda (tak už to nikdy nebude). Dál ve dveřích na mě čeká babička. A volá, ahoj Pajánku."

Možná je mezi námi někdo, kdo nemá žádný zážitek spojený s fenoménem panelového sídliště. Je to fenomén, který alespoň mě ovlivnil dost podstatně. Dřívější děs se mi postupně mění v melancholické okouzlení a stýská se mi po jeho šedi. Nemohu říct, že by to byla šeď holubiččí, jak říká moje švagrová, nevelký znalec šedi, ale je to šeď postupně usychajícího prachu. Prachu vzpomínek. Industriální svět, který měl svůj chaotický řád.
Zažil jsem tam mnoho, třeba u dědy s babičkou na Jižním městě, který je opravdu fenomenální. Jeho rozloha a velkorysost je ohromující. Snad až teď jsem schopen ho pojmout. Dříve mě válcovalo. Byl jsem ztracen a pohlcen. Nyní ale vnímám jeho tvary, jeho dech a tep. Řady domů, solitéři. Kolmost. Průhledy. Otevřenost a zesilovač větru. Tady všechno proudí. Čas se tu nikdy nezastaví a to ani v úpadku a v poslední hodině. Zastaví se až už tady nic nebude.
Stojím u balkónových dveří a dívám se ven. Je zima, ale beze sněhu. Šeď se umocňuje. Smrky před domem jsou schoulený. Stromy bez listí. Na chodníku bláto. To tady bude vždycky. Jednopatrová, sídlištní školka. Teď už teda nějaká caterringová společnost. Změna. Ale jinak při starym.
Jsem na záchodě a slyším jakoby z dáli co se děje nahoře a pode mnou. Něco za mnou proletělo. Ten dům žije. Ticho neexistuje. Na chodbě bouchly dveře, všichni jsme tady spolu, ale vzájemně se neznáme. Pociťuji výhody anonymity. Dav si jména nepamatuje.
Jdu od zastávky. Jsou asi tři ráno. Moc to nevnímám. Noční rozjezdy po Brně. Spodní ulice. Řada vysokých domů. Ostrůvky s kontejnery, které mě dostávají v myšlenkách do Trutnova, kde se stačí podívat z okna a spatřit hledače čehosi, co je v nich ukryto. Chodí sem pravidelně, každý den. Od nepaměti.
Ať už jste kdekoli, tak na vás sídliště působí skoro stejně. Je to jeho řeč, řeč jakou mluví sídliště, je stejná, má i svoje dialekty, ale základ je pořád stejný.
Až se tam zase dostanete, zkuste se zastavit a nechat na sebe působit to, co je v něm zakódováno.
Prostor a jedinec, prostor a masa, je to obé, jistěže to lze tvrdit o čemkoli jiném, ale v tomto kontextu je toto spojení více než na místě. Samotný vztah mezi člověkem a sídlištěm je neobyčejně působivý a zanechávající nesmazatelnou stopu. Jakmile tam je, tak již nikdy nezmizí. A pokud zapomeneme, tak si můžeme být jisti, že je stále v nás a určitě se někdy ukáže. Je to možná plýtvání slovy, ale de facto tímto plýtváním, zaplňuji prostor podobným způsobem jako sídliště vyplnilo krajinu, ve které vzniklo. Sídliště... chrám bez oltáře.

3.1.2010 - zatím vkládam jenom kresbu, text k ní musím ještě dopsat. Bude to o možnostech interpretace a obsahové stránce triviálního vyobrazení, které jak zde vydíte je opravdu triviální. (rozměr kresby je cca 70x100cm)



22.12.2009 - přeju všem pěkný Vánoce a hodně štěstí a tak vůbec do novýho roku.



1.12.2009 - dneska sem vkládam dvě kresby. Časem sem snad přidam víc. Už mam něco promyšlený, ale ještě to musim zrealizovat. Takže asi tak.



30.11.2009 - nějak to utíká, myslel jsem, že sem napíšu o něco dřív, každopádně teď už zase maluju a začíná to za něco stát - teda doufám.
Pro začátek sem dam jen pár starších věcí, které jsou z jara - je to diplomka - původně jsem jí už nechtěl vidět, ale neni to zas tak hrozný - možná.
Mam v plánu, že zupdatuju vzhled stránek, ale asi to bude trochu trvat.




Tohle teda nebylo v rámci diplomky, ale proč bych to sem nedal.










Tenhle kousek měl být v diplomce, ale pak se tam vůbec nehodil, protože mi vlastně nikam nezapadal. Jo teď je vystavenej v Náchodě.

27.7.2009 - no tak po víc než roce jsem se odhodlal sem něco napsat. Hodně se toho změnilo a co se týče malování, tak to bylo dost špatný, asi ještě horší. Začínam zase od začátku, protože něco skončilo (škola). Diplomku tady ani nebudu prezentovat - absolutně o ničem. To čím tady obveselím toho, kdo čte tenhle text, je pár slov co mě dneska napadly. Takže:

1.
Dlouho nic. Roste tlak, zalehlo v uších, cítim, nevidim ale vím. Vím co? Ne, vlastně nic. Bolí mě břicho, točí se mi hlava. Chci se toho dotknout, ale čeho, když nic je všechno kolem. A já se dotýkám všeho, teda ničeho a ani nejsem. A nebo jo, i když kdo to může říct. Jsem v ní, v ní která ještě neni ale bude a já z ní. A ty taky.

2.
Pěna, lepí a hřeje, přilnula a drží. Hromadí se, neuniká. Je tady. Skoč do ní, ale vždyť jseš v ní. Zkus se nadechnout, když nedýcháš a vidět, co nevidíš, a dotýkat se, a chtít co nevíš, protože to říkam a ty mi nevěříš, i když o mě nevíš.

3.
Měla prdel jako vrata. Ratatata. Ratatata

4.
Seš co seš. Nic víc nic míň. A to snad stačí.

5.
Začni už, jestli máš, sedíš a nic, rok je pryč, nemáš nic, nikdo neví a nezná - tebe. Dělej si, ale dělej. Nenalhávej si, prosíráš čas a hovno, že chiméra a že nevíš. Seš tak buď, abys věděl, že seš.

6.
Dotkla se, lehce, něžně a jen letmo. Tak že to není a už jen v minulosti to hledáš. Je tam, ale kde. Asi tam, kde nejsem já. A ty? Co já vim.

7.
Zavanulo se nám, setmělo, slunko na nebi, kopeček za oknem u něj já a píšu co chce se psát. Ta barva kopečku je pro mě daleko a já jí nevím a až budu. No tak budu a ty tři stromky támhle pod Černou tam před tím nebyly. Jo.

8.
Ležel jsem na zemi v hromadě, teda v sobě. Kapka, pluju pryč a zůstávám. Vítr, doprdele to mi chybí, letím, otáčím se, ze všech stran stejnej. Nevidim, neslyším, necítím, ale i naopak. Zabředl do popisu a neví kam. Nesmysl, prvoplán. Dyť si to vypij až do dna, když si s tim začal.

9.
Asi se nikam nepohnul. Stojí u toho a už ví, že tady asi jednou byl. I kldyž. Nevim, nějak nic nepřichází, ale spíš ubývá. Jo, jo, trápení. Nemizí spíš roste a stejně to tak má být a a a a a a a a. Ho, zlatá, hm lesk a odraz za tim prostor, povislý prsa, ruka za zády, nohy se nevejdou, asi stojí ve vodě - ha to je přece pěna. I když radši to smaž. Dej to uhlem. Vidíš ne.

Takže asi takhle, uznávam, že je to vážně nádhera:o)))) Ale dneska jsem se díval při setmění na Sněžku (vidim na ní z ateliéru) a byla celá v temně tyrkysovym závoji, v popředí se tvořilo jemné mlžno, jen nepatrně mraků, ostře řezaných a ten česrtvej vzduch. Krásný. Znovu sem se tady narodil, takže se musim zase znovu naučit malovat:o)))) Mějte se hezky, já se tak vlastně mam.

18.6.2008 - instalace z klauzur na téma Baroko